Kdo má P. Jana Rybáře rád, tomu se nad čtením jeho úvah objeví na tváři úsměv. Ostatní se s ním mohou seznámit.
Estébáci rozpoznali, kdo je nebezpečný. Rybář mohl působit v duchovní správě až v r. 1969 na poslední štaci. Kdyby se byl narodil o dvacet let dříve, mohl by být třeba univerzitním profesorem. Ale kdo by 17 let, jako trutnovský kaplan, navštěvoval německé babičky v krkonošských samotách? A kdo by nám psal úvahy - fejetony do Okénka?

// Po smrti trutnovského arciděkana pravilo Janovi kníže kněžské: „Jemnostpane, kdybyste vstoupil do Pacem in terris (kněžský kolaborantský spolek), mohl byste být v Trutnově arciděkanem“.//„To bych měl radši se špinavou cikánkou dvě nemanželský děti!“//„O, o, o, o,“ pištělo kníže kněžské vysokým hlasem, „kdyby vás tak někdo slyšel …“// V první polovině knihy „Kam jdeme?“ jsou odpovědi Jana Rybáře na otázky matky pěti synů, která chtěla vědět, jak dětem mluvit o Bohu. V druhé polovině knížky najdete Rybářovy fejetony z poslední doby.//Kdo by čekal, že naše hledání cesty začne vznešeně, horoucně a přitažlivě, bude zklamán. Když se staví dům, začíná to rýpáním v zemi, inženýrskými sítěmi, popř. půdoznalci atd. Kdo přijde hledat dům, je dlouhodobě zklamán. Než se věší lustry a záclony, trvá to jistý čas. Tak i naše budování je a bude dlouho suchopárné. Je to proto, abychom nestavěli na písku, nebo „vzdušné zámky.“ Později uvidíme, že se ta trpělivost a suchopár bude rentovat. Kdo chce číst verše, musí něco vědět o literární formě; znát mnoho souvislostí z psychologie, dějin, z přírody, filozofie a víry. Teprve potom více chápe krásu a význam básně. My zatím budeme teď trochu rozumovat, než přejdeme k vytržení mysli, k hnutí srdce a k mystice. Všechno chce své, všechno chce čas. I sochař dlouho tluče do kamene, než se začne objevovat krása. A také: jen milovník krásy, hudby, slova a přírody má šanci pochopit Boží úmysly. Ostatní budou jen (svědomitými) plniči zákona a minou se s tím radostným a hlubokým poznáním vztahu - lásky, jenž korunuje člověka. (útyvek z knihy)