Ediční pozn.

Vzpomínky katolického kněze na vlastní život a zejména na pobyt v komunistickém vězení v 50.letech.

Vyprávění začíná zatčením a výslechy, pokračuje léty ve vězení a končí propuštěním po amnestii. Hrdina se často vrací do let mládí, mimo jiné i ke vzpomínkám na plachou a nenaplněnou studentskou lásku k vážně nemocné dívce. Vězeňské kapitoly mají charakter klíčové prózy a mnozí vězni zde vystupují pod krycími jmény (...). Že je zkušený vypravěč, prokázal Pecka zejména na příběhu slovenského spoluvězně, evangelického pastora, jemuž vězni říkají Nemo. Ten na sebe vzal těžkou vinu své povrchní a rozmazlené dcery Ilonky, jež zavraždila svého manžela. V době, kdy už byl její otec odsouzen jako údajný vrah k dlouholetému žaláři, ji výčitky svědomí dovedou k sebevraždě (...). Peckův pohled na věznění je jiný než třeba pohled jeho jmenovce Karla Pecky či později Václava Havla nebo Evy Kantůrkové. Dominik Pecka snáší vězení jako pravý křesťan, chápe své uvěznění jako ‚rozhodující zkoušku kněžského poslání'. (...) Jeho deník je i deníkem naděje (...), dokazuje, že proti zlu se dá bojovat i humorem, byť smutně ‚muklovským'.